Petra znám již poměrně dlouho, je to někdo, s kým si mohu promluvit téměř o všem a s kým sdílím řadu názorů a pohledů na svět. Oba jsme lidé, kteří hodně přemýšlejí. Pořád mám v hlavě knihu s titulem: „Rozhovor dvou lidí, kteří přemýšleli až příliš.“ V našem mindsetu je život zjednodušovat, naučit se vypínat myšlenky, hledáme krásu v přírodě, na horách a radosti v drobných chvílích. Nejčastěji si pošleme fotku krajiny, z výletu…a také z kavárny s dortem. Petr je zároveň někdo, kdo má nedozírné znalosti a zkušenosti s jídlem a výživou. Ostatně si jej můžete poslechnout i v podcastu Trime.
Petr hodně cestuje, v ČR tráví jen pár dnů v roce… jsem velice zvědavá, jak se změní jeho život po čerstvém ukončení kariéry.
A především dodám – je to opravdu dobrý člověk. Laskavý a velice inteligentní. Jsem přesvědčena, že na tomto světě ještě dokáže velké věci. Tím, že zanechal rádoby dokonalou kariéru, udělal obrovský krok za svým pravým smyslem.
Je mi tak ctí, že pro mě a pro Vás natočil kurz dechových technik, které denně začleňuje do svých rituálů.
Krátké představení
Jmenuji se Petr Vakoč. Jako malý jsem začal jezdit na kole a už mě to nepustilo. První závody jsem jel, když mi bylo 5 let. V 17 letech jsem odešel závodit do zahraničí a v roce 2014 se stal profesionálem. Dvakrát jsem startoval na Tour de France a reprezentoval ČR na Olympijských hrách v Riu. V profesionálních týmech jsem strávil 8 let a připsal si 6 vítězství. V říjnu 2021 jsem se rozhodl ukončit silniční kariéru a zaměřit se na nové cíle.
„Peti, známe se už docela dlouho, patříš k mým nejbližším, sdílíme spolu náš mindset – mohl bys nás jím trošku provést?
Můj mindset je neustále hledat způsob, jak se posouvat dál. Hodně se mi to ale změnilo v tom, že se teď poslední dobou snažím více zaměřit na to, co opravdu chci já a co je pro mě důležité. Než jen dělat to, co se ode mě očekává a za co mě odměňuje společnost.
S tím souzním. Myslíš, že tvoje defaultní nastavení – potřeba uznání společnosti a ujišťování – je dáno výchovou? Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl to změnit?
Myslím, že je to defaultní nastavení téměř každého. Nedokážu určit konkrétní událost, byl to velmi postupný proces poznávání se.
S čím bojuješ?
S čím bojuji? Já se snažím už tolik nebojovat a spíše přijímat. Bojoval jsem například se svou nespavostí, se strachem ze zranění, s pocitem, že jezdím po celém světě, ale nikam nepatřím. S pocitem, že cokoliv dělám, není dost dobré. Neříkám, že jsem si to vyřešil, zrovna nespavost mě pořád trápí, ale beru ji teď více jako součást svého bytí a jestli mě bude provázet pořád, nebo se mi to zlepší, už tolik neřeším.
Osobně myslím, že jediná možnost, jak věci změnit, je nejprve je přijmout, akceptovat. Ať je to strach, bolest, nemožnost se něčeho vzdát. Zmiňuješ nespavost. Myslím, že řada lidí jednu noc spí hodinu dvě a už dle jejich pohledu trpí nespavostí. Prozraď mi, co u tebe znamená nespavost? Například v horizontu měsíce? Kolik hodin v takové „nespavé noci“ spíš? A co v tu chvíli děláš?
Nevím, jestli splňuji klinickou definici nespavosti. V tuhle chvíli to možná jsou spíše problémy s usínáním nebo příliš časné probuzení. Zkrátka toho nenaspím tolik, kolik by z hlediska výkonu asi bylo optimální. Ale tak pět let nazpátek jsem to měl opravdu šílené, zažíval jsem období, kdy jsem třeba týden spal jen hodinu až dvě denně. Teď se mi to děje jen výjimečně a je to často spojené třeba s tím, že tělo po těžkém závodě ještě jede na plné obrátky. Hlavně mám vyzkoušené, že dokážu fungovat i po probdělé noci a zbavil jsem se strachu, že nebudu moc usnout.
Cítíš se šťastný? V jakých chvílích?
Ano, cítím. V tuhle chvíli mám těch chvil více, jindy je to méně. Mám to hodně ve vlnách a ty většinou trvají dlouhou dobu, tak mi to snad vydrží. Nejvíce se cítím šťastný, když jsem v pohybu. A to nejen fyzickém, ale i když pracuji na něčem, co je mi blízké a dává mi smysl. Šťastný jsem také, když jsem s rodinou a s přáteli, v přírodě nebo když se mi daří na kole podávat dobrý výkon.
Kdybychom chtěli být „in“, nazvala bych to, že v těch chvílích, které popisuješ, jsi zkrátka ve stavu „flow“. Chvíle, kdy zapomeneš na časoprostor.
Máš to i na silničním kole? Měl jsi někdy? Při tréninku či při závodě? Nebo jsi měl častěji chvíle, kdy jsi kolo dokázal nesnášet?
Ano, mívám je i na silnici. Zejména když trénuji v hezkém prostředí. V závodech v momentech, kdy jedu o vítězství nebo když mě totálně pohltí atmosféra vytvářená diváky.
Ve své kariéře ses dostal opravdu vysoko – jsi jeden z nejúspěšnějších českých cyklistů. Uvědomuješ si to? Já totiž myslím, že úplně ne a ráda Ti to zdůrazňuji! Pověz nám něco o tom, jak vnímáš sebe a co tě odlišuje od možná ještě úspěšnějších profíků? Mít více věci „na párku“?
S tímhle máš naprostou pravdu. Co se týče závodění, tak mi sebevědomí nechybí, ale úspěchy v cyklistice jsem úplně nedokázal přenést do dalších oblastí života.
Chceš tím říct, že bojuješ se svojí vlastní hodnotou?
Určitě. Cítím, že svoji hodnotu stále nemám úplně zdravě nastavenou. Ale jsem přesvědčený, že se v tom hodně posouvám. Pomáhá mi, že se realizuji i mimo cyklistiku a postupně tak získávám sebevědomí i v dalších oblastech.
Co jsou pro tebe zásadní životní hodnoty?
Zdraví, rodina, čest
Na čem bys teď sám za sebe chtěl nejvíce zapracovat v rámci duchovního růstu?
Vděčnost za přítomný okamžik. Moje mysl má tendenci vše neustále analyzovat.
Máš teď nějaké konkrétní plány? To, co tě napadne na první dobrou!
Chci se naučit paragliding – vynést si malý padák na zádech do hor a pak se snášet zpět dolů do údolí. Je to hrozná škoda, chodit zase dolů, když si člověk může užít krásné pohledy z výšky.
Kdo je Petr?
Jmenuji se Petr Vakoč. Jako malý jsem začal jezdit na kole a už mě to nepustilo. První závody jsem jel, když mi bylo 5 let. V 17 letech jsem odešel závodit do zahraničí a v roce 2014 se stal profesionálem. Dvakrát jsem startoval na Tour de France a reprezentoval ČR na Olympijských hrách v Riu. V profesionálních týmech jsem strávil 8 let a připsal si 6 vítězství. V říjnu 2021 jsem se rozhodl ukončit silniční kariéru a zaměřit se na nové cíle.
